Památník na Bílé hoře / Alena Brabcová / 11-2006 / FA TUL / ateliér: arch. Meleny
Důvodem připomenutí si událostí na Bílé hoře není oslava, hrdost, ani smutek. Je to pouze jedna z ukázek smýšlení a charakteru českého národa. Pravé události byly tolikrát převyprávěny, že právě dnes známá verze vypovídá o tom, že právě dnes známá verze vypovídá o tom, o čem se lidé rádi bavili, jako masochistické, sebelítostivé vnímání se skrývá v povaze člověka...Bílá hora je považována za úpadek a potlačení českého národa. Ve skutečnosti před Bílou horou žádný český národ, který by stál za udržení neexistoval...a to, že nastoupení cizáckého krále byla pouze jedna ze stejně nepříjemně vyhlížejících možností. Češi si dnes, ani tenkrát neuvědomovali, že sice samostatný, ale rozbouřený a hrstkou vzbouřenců ovládaný stát nestačí jako cesta ke spokojenému životu. Dodnes jediné, co občana zajímá je pocit svobody, ale neuvědomuje si, že to samotné společnost neudrží, že je třeba jí neustále podpírat, utužovat a chránit. Toto všechno byl důvod prohry jak jedné krátké bitvy, tak neustálých proher opakujících se až do současnosti. Národ rád riskuje...píchá do včelího hnízda, natahuje strunu až k prasknutí a jásá, když vydrží, často se ale stane, že pak stačí jeden malý dotek a nezadržitelně se všechno zhroutí. Tak se dostávám k principu domina. Samo může vytvořit velký nádherný celek, k jehož vybudování je třeba velké trpělivosti a nedá se nikdy zkončit, pořád musíme dbát na to, aby se celá námaha nezhroutila a to, co jsme budovali hodiny a hodiny nezmyzelo během pár sekund, proto by se měla připomínat Bílá hora! Ne nad ní litovat, ani se na ní nevymlouvat, ale poučit se z ní!
Památník je tvořen z 55 karbonových desek, které jsou ukotveny v zemi do tvaru kruhu pomocí pantů. Kruh zde znázorňuje nekonečno, stále se opakující události...nemůžeme nidky odhadnout, odkud přijde pohroma a jekmile jednou vypukne, všechno zboří, nedá se zastavit. Desky mají rozměr 228 x 161 x 20 cm, aby celkový dojem převyšoval člověka.
Karel Kryl:
Osmého listopadu šestnáctset dvacet u letohrádku Hvězda na
Bílé Hoře zůstal z vojsk Království českého poslední
praporec - moravský praporec Šlikův. U zdi letohrádku padl
do posledního muže. Píseň nazvaná Poslední Moravan.
Pod bílou zdí má bláto barvu perleťovou
a zvony odletěly za větrem do Říma,
obzor se rdí, můj táto,
hanbou šarlatovou
už jsme tu osaměli, z kříže se nesnímá.
Prapory mdlé už pálí ruce vlajkonošů,
jen oči pod přilbicí snad ještě doufají,
a mlhy zlé se valí do děr od hrabošů
i do ran na orlici, kterou už poutají.
®: Rudý kohout na obzoru roztahuje spáry,
hřeben větru rozčesává pera plamenná,
věřili jsme na pokoru u popravčí káry,
zlatá doba nenastává, bude kamenná.
Je prý to ctí až na dno, zůstat pod prapory,
mít duši nestydatou a mozek bez ceny,
být králem lstí a snadno vzít si bez pokory
na svatbu se Zubatou železné prsteny.
Není to med, zas píti číši vrchovatou
a věřit na proroky v chorálu polnice,
sto černých let nám svítí hvězdou jedovatou
na erbu pro otroky - pro naše dědice.
®: + bude kamenná, bude kamenná ...
Daniel Landa
Stav ne nepodobný usínání,
tma je však jiná, než je obvykle.
Přilbice zbytečně tu kdysi horkou hlavu chrání.
Ticho je nápadné a nezvyklé.
Za chvíli zastaví se čas v šarlatové koupeli.
Pozemská cesta má svůj ukrytý cíl.
Ten tvůj byl namalován blýskavou čepelí.
A jen tak se náhle z mlhy vynořil.
Jen tak se náhle z mlhy vynořil.
Tajemná ruka kohosi neviditelného nahoře zhasí
v oboře letohrádku Hvězda svíci žití tvého.
Své milé, pane, nikdy už nepolíbíš čelo.
Pomalu prchá z obalu podstata
a země zpátky příjme tělo.
Ref: Plály, tenkrát oči plály,
když statečné a pyšné vlajky vlály.
Stály, pevně řady stály.
Jenže zimní loutka nerovná se králi.
Do konce zbývá jen pár okamžiků
a z tvého všeho bude zase nic.
Ta bitva připomíná průnik vlků do kurníku.
Ožralí teď z krčem vyjí na měsíc.
Myslíš na to, jak přes tělo kamaráda padáš.
Cizímu meči docela svědčil úprk a tvá nechráněná záda.
Je hloupou tečkou za žitím udatného reka,
že malá díra tě otevírá právě z druhé strany,
než bys čekal. Než bys čekal.
Ref: Plály, tenkrát oči plály,
když statečné a pyšné vlajky vlály.
Stály, pevně řady stály.
Jenže zimní loutka nerovná se králi.
Hráli jste si na armádu, hráli.
Věčné ledy potom rychle tály.
Smáli jste se protivníkům v dáli a pak utíkali...
V té malé, cizí, pitomé zemi,
bez žoldu vypustil jsi duši.
V té zemi bohaté na problémy,
přestalo tvoje srdce bušit.
V zadnici světa, hrdino, zapsal jsi se jménem do
dějin. Konec nadějím. Tvoje jméno rádi tady zapomenem.
Jen Bílá hora zůstane černou Bílou horou. A u nás
navždy vzpomene každý na ta temná mračna nad oborou.
Ref: Plály, tenkrát oči plály,
když statečné a pyšné vlajky vlály.
Stály, pevně řady stály.
Jenže zimní loutka nerovná se králi.
Hráli jste si na armádu, hráli.
Věčné ledy potom rychle tály.
Smáli jste se protivníkům v dáli a pak utíkali...
